Diverzifikace

V širším kontextu

Myšlenka, že portfolio může mít nižší riziko než jeho jednotlivé součásti, není intuitivní. Před Harrym Markowitzem (článek „Portfolio Selection“ v Journal of Finance, 1952; Nobelova cena za ekonomii 1990 spolu se Sharpem a Millerem) se investoři dívali na akcie každou zvlášť: jaký má výnos, jaké riziko. Markowitz ukázal, že při skládání portfolia má smysl počítat i to, jak se aktiva navzájem chovají — jejich kovarianci, nebo lidově řečeno, jak často se hýbou stejným směrem.

Diverzifikace se opírá o korelaci. Pokud máte deset titulů, které všechny rostou a klesají společně (korelace blízko +1), nemáte diverzifikované portfolio — jen jste si koupili jednu sázku desetkrát. Pokud máte aktiva s nízkou nebo zápornou korelací, jejich kombinace tlumí výkyvy: když jedno klesá, druhé buď stagnuje, nebo dokonce roste. Problém je, že korelace nejsou stabilní. V klidných dobách se zdá, že akcie a dluhopisy se chovají opačně — klasické 60/40 portfolio přesně na tomto principu desítky let fungovalo. V roce 2022 ale padaly akcie a dluhopisy společně, protože za propadem obojího stál stejný spouštěč: prudký růst úrokových sazeb po dlouhém období historicky nízkých hladin.

Klasická diverzifikace se zaměřuje na typy aktiv (akcie, dluhopisy, hotovost, alternativy). To je správný start, ale nestačí. U českého investora má smysl myslet i na geografickou diverzifikaci — typický český investor obvykle drží neúměrně velkou část majetku v Česku, čemuž se říká home bias neboli domácí vychýlení. Globální portfolio (USA, Evropa, rozvíjející se trhy) v dlouhém horizontu nabízí výrazně širší rozptyl rizik. Stejně důležitá je měnová diverzifikace: korunové portfolio chrání před výkyvy kurzu, ale připoutává klienta k ekonomice malé otevřené země. Část v euru a dolaru je obvykle žádoucí, jen je třeba vědomě se rozhodnout, kolik z toho zajistit a kolik nechat „čisté“.

Diverzifikace v čase je třetí dimenze, na kterou se zapomíná. Pravidelné investování (dollar-cost averaging) snižuje riziko, že vstoupíte do trhu v nejhorším možném okamžiku. Pro klienta, který má najednou k dispozici větší částku z prodeje firmy nebo dědictví, je rozhodnutí mezi jednorázovým a postupným vstupem na trh netriviální a má hluboce psychologický rozměr — historická data sice mírně preferují jednorázový vstup, ale postupný vstup snižuje riziko lítosti, a tedy i riziko, že klient v prvním propadu prodá.

Diverzifikace má své meze. Portfolio třiceti fondů, z nichž každý drží podobné globální akcie, není diverzifikované — je jen složitě spravované. Akademická literatura naznačuje, že většinu užitku z diverzifikace získáte už mezi 15–25 dobře zvolenými pozicemi; další přidávání jen zvyšuje náklady na správu a snižuje schopnost portfoliu rozumět. U privátního investora s portfoliem v řádu desítek milionů to znamená 3–6 širokých ETF jako základ, doplněných o specifické pozice (jednotlivé akcie, dluhopisy, FKI, nemovitosti) podle individuálního profilu. Ne třicet fondů jen proto, že každý prodejce přinesl jeden „doporučený“ produkt.

Dobře rozložené portfolio se v dobrých časech může zdát nudné — nikdy nevyhraje výkonností konkrétní rok. Jeho hodnota se ukáže ve chvíli, kdy se část trhu dostane pod tlak. Diverzifikace nezaručí výnos a nezastaví všechny ztráty, ale chrání investora před tím, aby jedno špatné rozhodnutí nebo jedno selhání trhu zlikvidovalo plán, který má fungovat třicet let.